- 18.10.2024
Ondřej Raus se narodil v roce 1986 v Poličce (údajně jen pár hodin předtím, než došlo k výbuchu Černobylu), avšak celý svůj život je patriotem města Svitavy, kde vyrůstal a žil do puberty. Následovalo studium na Vojenské střední škole ve Vyškově, po jejím ukončení se mladý a nadějný Ondřej stal vojákem z povolání. Tím je dodnes, působí jako mladší inspektor Oddělení ochrany objektů u Velitelství Vojenské policie Olomouc.
Je také spokojený manžel a tatínek dvou dětí. Jeho velkou zálibou jsou četba, gastronomie, florbal, in-line brusle a je zapáleným zahrádkářem – mezi záhonky s rodinou tráví hodně času. Zjistil také, že je vášnivý cestovatel a o svá dobrodružství se nebojí podělit se čtenáři. A tak vznikly cestopisy o Kapverdách a Azorech, a také tento rozhovor.
Ondro, byl jsi vždy nadšeným cestovatelem? Co tě inspirovalo k napsání knih o Kapverdách a Azorech?
Stejně tak jako spousta dětí ráda jezdí vlakem, autobusem či autem, tak i já moc rád všude možně jezdil. Nicméně s rodiči jsem ještě tolik necestoval. A i když je to v dnešní době téměř nepochopitelné, ani auto jsme nikdy neměli. Vše jsem si ale začal vynahrazovat tehdy, když jsem po absolvování VSŠ Jana Lucemburského nastoupil do služebního poměru a stal se tak výdělečně činným.
Mojí největší inspirací k napsání první knihy byl určitě cestovatel Láďa Zibura. Moc jsem toužil zažít takové dobrodružství, kterým pěší poutě v cizích zemích bezpochyby jsou. Věděl jsem také, že si o své cestě chci něco napsat. Nejprve jen tak pro sebe a pro přátele, ale když už jsem se rozepsal víc, bez nějakých očekávání jsem se rozhodl vytvořit kompletní knihu a sám si ji také vydat.
Jaké byly největší výzvy při psaní tvých knih?
Největší výzvou pro mě asi byla moje celková trpělivost a disciplinovanost. U první knihy jsem žádná očekávání neměl, kdežto u druhé už očekávání přicházela. Takže další výzvou pro mě bylo splnit si ta svá očekávání. Napsat hrubý text je možná to nejmenší. Když člověka téma baví, tak jde psaní prakticky samo. Následují pak ale korektury, grafické úpravy textu, úpravy fotek, návrhy a úpravy obálky, přílohy, tiskové zkoušky a tak dále. Je toho hodně, co autor nesmí opomenout.
Můžeš popsat nějaký nezapomenutelný zážitek z tvých cest na Kapverdy nebo Azory, který se promítl ve tvém vyprávění?
Nezapomenutelným zážitkem pro mě byl každý den na ostrovech. Když člověk cestuje sám, jeho dopravním prostředkem jsou primárně jeho nohy a každý den spí jinde, tak to je takový výstup z komfortní zóny, že to nelze zapomenout.
Například na Kapverdách to byla jedna ze snídaní. Spal jsem u místních a k snídani jsem dostal opečená vepřová játra. No a já játra tuze nerad! Nechtěl jsem ale nikoho urazit (jak se říká „dělat Zagorku“) a tak jsem je snědl. Na Azorách to bylo setkání s izraelskou židovkou Nofar, které jsem na památku předal magnet s Oskarem Schindlerem, což je rodák našeho města Svitavy. Nicméně ze všech ostrovů mi v paměti zůstaly také nezapomenutelné výhledy.
Jak se liší atmosféra a kultura Kapverd a Azor a jak jsi to zachytil ve svých cestopisech?
Liší se dost. Ostrovy určitě spojuje jazyk, kterým se na nich mluví, což je portugalština. Také křesťanství je pro ně společným prvkem. Naopak díky poloze ostrovů je odlišná fauna i flora. Obrovský vliv na vše má také voda. Na jedné straně dostatek a na straně druhé její nedostatek. Na Kapverdách je místní kultura z velké části ovlivněna Afrikou, jejíž břehy jsou vzdálené asi 500 km. Azory bych nazval takovou obrovskou portugalskou farmou. Hodně produktů odsud se totiž do pevninského Portugalska přiváží. Jestli jsem vše ve svých knihách dokázal zachytit, to může říct asi jen každý jednotlivý čtenář a cestovatel.
Jaká jsou tvá oblíbená místa na Kapverdách a Azorech, která bys všem doporučil navštívit?
Jejda. Těch by bylo! Každé místo mám spjaté s něčím. Na kapverdském ostrově Santiago jsem si užíval koupání na liduprázdných plážích. Zde bych doporučil třeba městečko Tarrafal, kde je údajně nejhezčí pláž na ostrově. Povinností pro každého je ochutnat zde místní polévku katchupu a čerstvé kokosové ořechy.
Na azorském ostrově Sao Miguel jsem obdivoval dechberoucí výhledy. Ty nejhezčí jsem viděl asi u města Sete Cidades. Byl by také hřích nenavštívit lázeňské městečko Furnas, některé vybrané lázně nenavštívit a také neochutnat tradiční pokrm Cozido.
Jaký je tvůj proces psaní? Máš nějaké rituály nebo návyky, které dodržuješ?
Můj proces psaní je vcelku jednoduchý. Snažil jsem se napsat podstatnou část "začerstva", tudíž ještě na své cestě. Měl jsem totiž pocit, že jedině tak budou moje zážitky nejvíc autentické. A hlavně jsem měl tak trochu strach, že bych mohl nějaké podstatné věci díky mé špatné krátkodobé paměti zapomenout (smích).
U druhé knihy mi dopisování trvalo trochu déle. Díky tomu, že už jsem měl rodinu, často jsem vstával brzy ráno, abych měl na psaní klid. Někdy ale stejně ta správná nálada nebyla, a tak mi zbývala jen ta trpělivost samotného se sebou a odhodlání knihu dokončit.
Jak jsi dokázal skloubit svoji cestovatelskou vášeň s rodinným životem a s prací u Vojenské policie?
Cesta na Kapverdy probíhala ještě za svobodna. Na Azorské ostrovy jsem odlétal týden po svatbě, ale manželka už věděla delší dobu, že se tam toužím vydat. Chtěla znát jen termín a jinak bez výhrad souhlasila. Letos jsem začal cestovat se svým synkem. Nejprve jsme zkusili jen Vídeň vlakem na víkend, což se osvědčilo. Následovala Malta letecky, která nám vyšla na výbornou. No a protože se naskytly levné letenky, ještě jsme si odletěli na pár dní do Itálie. Na to, že mu v době cest byly necelé čtyři roky, vše zvládá úplně skvěle. Nejednou jsem také slyšel slova typu: "Ty jsi blázen." nebo "To jsi teda dobrý. To tě obdivuju."
Díky tomu, že jsem mladším inspektorem u OdOO na ZÚ Květná a mám směnný provoz, tak se cestování dá naplánovat relativně bez problému. Vstřícnost nadřízených v tom ale samozřejmě hraje důležitou roli, za to jsem vděčný.
Jaké reakce jsi zatím obdržel od čtenářů a jak tě to ovlivnilo? Kde se tvé knihy dají koupit?
Vesměs mám hlavně pozitivní reakce. Je skvělé vědět, že se moje tvorba lidem líbí a že o ní stojí. Moc mě to těší a dělá mi to velkou radost. A ještě víc mě těší ten fakt, že pro někoho mohu být i inspirací a motivací. Díky inspiraci mnou již totiž jedna kniha vznikla a druhá právě vzniká.
Knihy se dají koupit především u mě. Nikde v knihkupectví je nehledejte. Pokud totiž za autorem nestojí žádné vydavatelství, vydává si knihu sám a nedělá tak nějaký větší náklad, je obtížné se na pulty dostat.
Plánuješ napsat další cestovatelské nebo jiné romány? Pokud ano, o jakých destinacích uvažuješ?
Rád bych vyrazil na Svatojakubskou cestu z portugalského Porta do Santiaga de Compostello. Jestli ale o této cestě vznikne další kniha, to teď s určitostí potvrdit nedokážu. Bylo by to fajn, nechejte se překvapit. J
Kde se s Ondrou a jeho cestovatelským povídáním můžete setkat kromě jeho knih?
Nejbližší autorské čtení se bude konat v Městské knihovně ve Svitavách
21. listopadu 2024. Pro více informací sledujte web Vojenské policie Olomouc
a sociální sítě VP a MK Svitavy.
